Všechna moje minulá já
16.10.2022 21:20
Jsou období, kdy se cítíme silní, pevní, máme energii, nadšení, motivaci. A jsou období, kdy jsme křehcí, zranitelní, citliví. Jsou období, kdy jsme odpojení nebo neutrální. A většinu času je to tak nějak všechno dohromady. Jsou období, kdy se cítíme celiství a zdraví, i když za sebou máme těžké věci, možná právě proto se cítíme celiství a zdraví, když jsme ty těžké věci překonali a vyrovnali se s nimi. Jsou ale také období, kdy se ty těžké věci znovu ozvou, nám se rozklepou kolena a my se na ně znovu musíme podívat.
Když jsem se začetla do svých deníků, byla jsem upřímně překvapená. Lidská paměť je selektivní, vybírá si. Rámcově víme, nebo si můžeme vybavit, co a jak se dělo, ale některé věci jednoduše vytěsníme, zapomeneme. Někdy se ovšem může stát, že se něco vynoří… pocit, myšlenka, fyzický vjem. Něco uvidíme, uslyšíme, s někým se potkáme, ucítíme nějakou vůni, a nás najednou zaplaví dávné emoce. Něco, co jsme zažili, se nám připomene. Někdy si toho jsme vědomi a někdy ne. Když nevíme konkrétně, co se nám vyplavilo, může to být hodně matoucí a nepříjemné. Důležité je říct, že v tu chvíli nejsme plně v přítomnosti, ale tam, kde se kdysi dávno ty věci staly. Zážitek to může být velmi nepříjemný, protože jsme najednou tím vším zaplaveni a může nám být stejně jako kdysi.
V prvním momentu jsem si po tom, co se mi některé události vybavily, připadala opravdu strašně. Říkala jsem si, bože, jak jsi tohle mohla dopustit?
Celkem záhy mi však moje pocity naznačily, že takhle to nepůjde. Chceš si ubližovat? Chceš se cítit špatně? Chceš se trestat? Chceš svůj život dál utvářet podle stejného schématu? Jestli ano, pokračuj tímto stylem.
I když na sobě pracujeme, i když s každým dalším krokem směřujeme k větší celistvosti a uzdravení, střípky naší minulosti, střípky našich zraněných a rozbitých já se nám občas připomenou. Je to v pořádku. Připomínají nám, že nejsme nezranitelní, že jsme křehcí, že jsme lidé. Je v pořádku se občas necítit dobře, zářivě a úžasně, protože jsme zažili něco, co bolelo. Ono se to občas ozve. Jako válečné zranění, jako vytržená osmička. Uznání té bolesti, smutku, čehokoli, co tam někde v minulosti bylo, nás přivádí k větší celistvosti a podporuje nás v naší síle i zranitelnosti. Taky nám ty pocity možná připomínají, že tohle místo ještě pořád potřebuje péči, lásku a pozornost.
Poklidný čas,
Dneska budu osobní. A myslím, že nebudu psát jen sama za sebe.
Před pár týdny jsem něco hledala a narazila na své deníky. Deníky z dob skoro před dvaceti lety a starší. Jak už to tak bývá, otevřela jsem je a začetla se.
Od svých 17 let (aktuálně tedy již víc než půlku svého života) se věnuji aktivně sebepoznání a práci na sobě. Za tu dobu se toho událo opravdu hodně, někdy si říkám, jak se to všechno do jednoho života může vlézt. Vlezlo. Mnohokrát jsem se konfrontovala s věcmi, které se staly, mnohokrát uzdravovala různé aspekty sebe sama. Opakovaně ty stejné. Když se člověk na tuhle cestu vydá, zjistí, že už se z ní nedá vrátit zpátky, že jde po ní prostě dál. A že když něco „vyřeší“, neznamená to, že už se stejné pocity nikdy nevrátí, nebo že nepřijde jiná konfrontace nebo téma k „řešení“.
Jsou období, kdy se cítíme silní, pevní, máme energii, nadšení, motivaci. A jsou období, kdy jsme křehcí, zranitelní, citliví. Jsou období, kdy jsme odpojení nebo neutrální. A většinu času je to tak nějak všechno dohromady. Jsou období, kdy se cítíme celiství a zdraví, i když za sebou máme těžké věci, možná právě proto se cítíme celiství a zdraví, když jsme ty těžké věci překonali a vyrovnali se s nimi. Jsou ale také období, kdy se ty těžké věci znovu ozvou, nám se rozklepou kolena a my se na ně znovu musíme podívat.
Když jsem se začetla do svých deníků, byla jsem upřímně překvapená. Lidská paměť je selektivní, vybírá si. Rámcově víme, nebo si můžeme vybavit, co a jak se dělo, ale některé věci jednoduše vytěsníme, zapomeneme. Někdy se ovšem může stát, že se něco vynoří… pocit, myšlenka, fyzický vjem. Něco uvidíme, uslyšíme, s někým se potkáme, ucítíme nějakou vůni, a nás najednou zaplaví dávné emoce. Něco, co jsme zažili, se nám připomene. Někdy si toho jsme vědomi a někdy ne. Když nevíme konkrétně, co se nám vyplavilo, může to být hodně matoucí a nepříjemné. Důležité je říct, že v tu chvíli nejsme plně v přítomnosti, ale tam, kde se kdysi dávno ty věci staly. Zážitek to může být velmi nepříjemný, protože jsme najednou tím vším zaplaveni a může nám být stejně jako kdysi.
Takhle jsem i já byla při čtení deníků zaplavena zážitky, vzpomínkami, pocity. Některé věci začaly dávat větší smysl – proč se to dělo tak, jak se to dělo. Do skládačky přibyly další dílky. Hlavně mi však došla jedna důležitá věc:
V prvním momentu jsem si po tom, co se mi některé události vybavily, připadala opravdu strašně. Říkala jsem si, bože, jak jsi tohle mohla dopustit?
Celkem záhy mi však moje pocity naznačily, že takhle to nepůjde. Chceš si ubližovat? Chceš se cítit špatně? Chceš se trestat? Chceš svůj život dál utvářet podle stejného schématu? Jestli ano, pokračuj tímto stylem.
Brzy mi došlo, že tudy cesta nevede. Nemá smysl oplakávat minulost, trestat se za cokoli, stydět se, lamentovat, něco (si) vyčítat… smysl má mít soucit se sebou, se svou minulostí, být ke všem svým minulým já laskavá, protože to, co prožívaly, nebylo leckdy vůbec snadné. Nevěděly, neznaly, neuměly to, co ví, zná a umí moje já současné. Dělaly, co mohly a dělaly to, jak nejlépe v tu chvíli uměly. Smysl má uznat to, co bylo. Smysl má poděkovat, neboť nebýt těch minulých já a toho, co prožily, nebyla bych dnes tím, kým jsem. A děkuju jim i za ochotu se měnit, jít vstříc novým zkušenostem, novému životu, který je někdy velkou neznámou.
I když na sobě pracujeme, i když s každým dalším krokem směřujeme k větší celistvosti a uzdravení, střípky naší minulosti, střípky našich zraněných a rozbitých já se nám občas připomenou. Je to v pořádku. Připomínají nám, že nejsme nezranitelní, že jsme křehcí, že jsme lidé. Je v pořádku se občas necítit dobře, zářivě a úžasně, protože jsme zažili něco, co bolelo. Ono se to občas ozve. Jako válečné zranění, jako vytržená osmička. Uznání té bolesti, smutku, čehokoli, co tam někde v minulosti bylo, nás přivádí k větší celistvosti a podporuje nás v naší síle i zranitelnosti. Taky nám ty pocity možná připomínají, že tohle místo ještě pořád potřebuje péči, lásku a pozornost.
Přemýšlím nad tím, co všechna moje minulá já prožívala, a jak se to odráží v mém současném životě. Jsou věci, které se do nás vepíší hluboko a na dlouho, jiné se nás třeba ani nedotknout. Nesnažím se rýpat v ranách, jen uznávám to, co bylo. Pozoruji své reakce, pozoruji, co to se mnou dělá, děkuju všem svým minulým já, i když možná trochu rozechvěle. Znáte to?
V duchu se ke svým minulým já obracím a děkuju… Dostává mě to hluboko k sobě. Objímám každé své minulé já a říkám mu, že jsem vděčná za to, jak se všemu postavilo. Vím, že dělalo to nejlepší, co mohlo. Klaním se všemu, co každé moje minulé já prožilo. Nebýt všech mých minulých já, nebýt té cesty, kterou ušly, nejsem tady JÁ, TADY A TEĎ.
Poklidný čas,
Markéta
