Příběhy z terapií: o jídle, tělu, prožitku a rozkoši

Na terapii ke mně přichází lidé s různými tématy. Často řešíme vztahové potíže, zdravotní problémy, pocity deprese, prázdnoty, zmatku… Jedno úterní odpoledne jsme s klientkou zkoumaly její „závislost na cukru a jídlu“, jak svou potíž ona sama pojmenovala. Když jsem se jí po čištění ptala, jestli tento příběh můžu přetavit do příběhu/článku, souhlasila. „Určitě můžete. Emoční jedení osloví řadu žen.“ Myslím si to také, stejně tak mě až mrazí, jak spojení „emoční jedení“ vyjadřuje jádro pudla – že totiž za vším jsou emoce a že ona závislost na jídlu/cukru, zajídání něčeho… je jako jed pro naši duši i tělo.

Na začátku hovoru ke mně z druhé strany sluchátka mluvil hlas poněkud zachmuřený, odvážím se říct i trochu strnulý. Zároveň v něm ale byla chuť podívat se tomu na kloub. Podívaly jsme si o tom, co pro tuto mladou ženu znamená jíst, jak jídlo prožívá, zakouší, čím pro ni je. Pomalu jsme rozplétaly její příběh a objevovaly se další a další souvislosti.

Ukázalo se, že jídlo u ní funguje jako jakási záplata pro pocit emocionálního nenaplnění. Jeho zdroj si ale neuvědomovala. Ukázalo se, že si jídlo (nebo třeba čokoládu) vlastně moc nevychutnává, neužívá, neprožívá. Na druhou stranu svůj prožitek jídla s lehkostí označila za zkušenost závisláka, který si potřebuje šlehnout.

Ukázalo se, že v dětství se musela pořád dělit, nic nemohla sníst sama. A že nynější potřeba jídla a cukru je její podvědomou snahou tento zážitek dosytit. „Teď můžu, tak se nacpu. Zároveň ale jím tak, aby mě nikdo neviděl – protože co kdyby zase někdo přišel a všechno (nebo aspoň půlku) mi vzal. A protože nikdy nevím, kdy mi to zase někdo vezme, radši si „udělám zásoby“ (a vlastně se přejím).“

Současně se ukázalo, že v podvědomí této milé ženy je uloženo mnoho přesvědčení o tom, jak to s jídlem (a tělem!) je – například, že ženy by měly jíst méně, než muži. Že jíst je špatné, hříšné. Z toho plynul také špatný pocit, že má jako žena větší chuť k jídlu, než její partner, nebo že DOKONCE JÍ VÍC. Špatné, špatné. V návaznosti na to se nám ukázala další přesvědčení ve vztahu k tělu – je hříšné, je třeba ho upozaďovat, není dobré, celá tělesnost, rozkoš, požitek, to všechno je špatné, nevhodné a je prožíváno s pocity viny. Dalším důležitým bodem bylo sebetrestání, vnímání těla nikoli jako chrámu své duše a jeho prožitků nikoli jako posvátných darů hojnosti. Kromě toho jsme společně objevily množství strachů z následků nevhodné stravy a nadmíry cukru – jak to tak bývá, nadměrný strach může mít schopnost daný problém si podvědomě přivolávat, u této klientky se opravdu ukázalo, že měla podvědomě naprogramovanou cukrovku a neurodegenerativní onemocnění. Společně jsme také pojmenovaly chybějící čas pro sebe, potřebu více prožívat své tělo, věnovat se opět tanci, pohybu, najít si něco svého, co pomůže více zažívat a vnímat život skrze smysly, více si užívat života.

Podíl na tom všem měly jednak zážitky z dětství, nevhodná prohlášení okolí o tom, jak postava dospívající ženy vypadá (a která pak mohou v jejím podvědomí fungovat jako jedovaté sugesce a zakletí a hrají velkou roli u lidí trpících poruchami příjmu potravy). Velkou měrou k tomu však přispívaly zážitky této duše, které si nesla z minulých životů. Tyto životy byly plné extrémních zkušeností – omezování, nedostatku, jindy adbytku, hýření. Jeden extrém (chudoba, hladomor, smrt hladem, absolutní potlačování tělesných prožitků např. církví) střídal druhý (obrovské bohatství, prostopášnost, zneužití moci a hojnosti, přecpávání, apod.). K tomu se přidaly obrazy, kdy jídlo fungovalo jako jed. I v těchto životech se tato duše často musela schovávat s jídlem, měla ho málo, neměla ho, nebo ho naopak měla nadmíru a neznala zdravou mez. V těchto životech také hrála roli náboženská, nebo spíše církevní zkušenost duše v různých vtěleních. Všude tam byly prožitky těla, tělesnosti, smyslnosti, sexuality či rozkoše potlačovány.

Celý náš rozhovor byl protnut tématem chybějící rovnováhy, propojení duše a těla, naplnění, ale také radostného žití a bytí ve vlastním těle. Závěrečný obraz či vize duše klientky, která stála v záři vlastní spokojenosti, naplnění, vnitřního pocitu štěstí a UŽÍVÁNÍ si vlastního těla a smyslových prožitků bez jakéhokoli morálního posuzování, jen potvrdil, že tohle je to téma, které bylo potřeba řešit.

Moc zajímavé bylo také zjištění, že podíl na oné „závislosti na jídle a cukru“, mají také přivtělené duše v auře klientky – duše zemřelých, které neodešly do světla a bloudí světem. Z vnitřních obrazů a komunikace s vyšším já vyplynulo, že pravděpodobně tyto duše za svého života zažívaly také určitou „závislost“ a klientka ji takto „přijala“ – protože sama s ní z minulosti měla mnohé zkušenosti.

V průběhu rozhovoru se z telefonu začala ozývat „jiná žena“. Její hlas měknul, byl čím dál víc jemnější, stával se mnohem víc spontánním, uvolněným. Když jsem ze sluchátka uslyšela veselý smích, sama jsem vnitřně zajásala, že se nám práce daří. Po čištění sama klientka pronesla, že se cítí jako vyměněná, jako někdo úplně jiný, že z ní spadla velká zátěž, kterou si předtím ani neuvědomovala. Na závěr našeho rozhovoru řekla:

„Cítila jsem úplně tu proměnu, jak mě zalévá to štěstí, já se tady úplně usmívám jako měsíček, nejde to zastavit… jsem v euforii… na temenu hlavy cítím proud, jakoby mě vytahoval nahoru… je to báječné, jdu si užívat čas sama se sebou.“

Děkuji za tohle silné setkání, děkuji za vnitřní proměnu, která se udála. Díky za to, že na závěr terapie, která se týkala prožitku těla a naplnění, řekne klientka „jdu si užívat čas sama se sebou“. Děkuji za důvěru a vedení, kterého se mi dostává, i otevřenost této ženy – bez její ochoty podívat se pravdě do očí, by se změna neudála.