Když miminko nepřichází
Jedním z témat, na které se s ženami při terapiích díváme, je nenaplněné mateřství. Být matkou, „mít“ dítě je pro mnoho z nich nepostradatelnou součástí jejich života. O to víc potom bolí, když miminko, po kterém tak moc touží, nepřichází…
Na jaké souvislosti jsme například přišly s mými klientkami? Co mohlo bránit příchodu miminka? Vše, co na vědomé rovině můžeme krásně vysvětlit, tvrdit, že všechno je přeci v pořádku, může na rovině podvědomé vypadat úplně jinak… Odsud totiž často plynou věci, které nás blokují v našem životě. Někdy jde o potlačené pocity, jindy o hluboce zasunuté události, které zásadním způsobem ovlivnily naše vnitřní nastavení vůči těhotenství a mateřství. Hledáme zdroje v dětství, rodu, ptáme se duše. Co tedy může stát za tím, že miminko nepřichází? Velmi stručně a zjednodušeně, přináším pár postřehů z terapií, které jsem vedla, a v nichž tyto skutečnosti hrály roli:
Předchozí ztráta miminka, miminek – ať už konkrétně té ženy, nebo v jejím rodě, ať už vědomá nebo podvědomě tušená, se strachem spojená, že se to bude opakovat. Některé duše se opravdu nemají narodit – potřebují projít jen krátkou zkušeností v lidském těle… může být nesmírně těžké přijmout, že to je zrovna to miminko, které bylo ve vašem bříšku. Strach, že se to stane znovu, může být paralyzující. Další možností je, že pokud v rodě došlo k nějaké události, něčemu, co nebylo uznáno, co bylo zamlčeno, z čeho se stalo tabu, mohou na to duše miminek, které odchází, upozorňovat…
Různé strachy – jestli se to vůbec podaří, jak to zvládnu/zvládneme – s ohledem na různé okolnosti. Je to ten pravý? Mám vůbec mít dítě? Budu dobrá matka? Strach z těhotenství, porodu, lékařů, zásahů, vyšetření, z nemoci děťátka… zde můžeme pokračovat do nekonečna.
Vztah k ženství a tomu, že jsem žena – narodila se do ženského těla, je ženou od svého narození, už v břiše matky byla ženou. Ale připadá si tak? Je tak „spokojená“? Cítí se dobře jako žena? Nebo vlastně vůbec neví, co si se sebou jako ženou počít? Zde může skrytě působit téma nechtěného dítěte/dcery u klientky jako takové.
Chci to vůbec? Tohle je poněkud citlivý a ožehavý bod. Ačkoli žena pravděpodobně veškerou svou snahu upíná k tomu „mít dítě“ a na vědomé rovině říká, že ano, ano, ANO! (a já to nijak nezpochybňuji, že na vědomé rovině dítě opravdu chce), je to tak i v podvědomí? Na základě různých okolností, zkušeností, prožitků… se může stát, že v podvědomí má žena „uložen“ pravý opak.
Vztah s matkou, k mateřství, ale také s otcem. Rodina, naprostý učební vzor a model pro náš život. Jaké to bylo, když jsme byly malé? Jak se k nám chovala maminka? Co tatínek? Jaké jsme zažily „modely“ rodičovství? Co jsme zažívaly v dětství? Někdy ze strachu, abychom nebyli stejní, můžeme si podvědomě zablokovat svou vlastní schopnost stát se rodičem. Co si myslíme o tom „být matkou“? Jaké jsme přejaly názory, přesvědčení a pohledy na to, jaké to je, když máme děti? Co když to nejsou zrovna „pozitivní zprávy“? Opravdu to chceme?
Vlastní zážitky z těhotenství a porodu – to, co zažíváme my sami jako miminka v bříšku naší matky, nás zásadním způsobem ovlivňuje po celý náš život. Jsou to prvotní zkušenosti, které zažíváme v těle v tomto životě… a ty jsou zapsány opravdu hodně hluboko.
Partnerství – jak vypadá či nevypadá? Má se žena o koho opřít nebo se bojí, že bude na vše sama? Cítí jistotu, bezpečí, zázemí… nebo ani ne? Může do takového prostředí přivést dítě…? Je ve svém partnerství spokojená, cítí se být přijata, vnímaná, uznaná… a cítí totéž vůči partnerovi? Uznává ho, respektuje, nebo s ním bojuje? Přeje si partner také dítě?
Já. Jak se cítí sama za sebe? Co vlastně prožívá? Jaké emoce, pocity, ale i věci a okolnosti potřebuje nechat odejít, aby vznikl prostor pro to nové?
Holka nebo kluk, je to asi fuk? A je to opravdu fuk? O tom, že „chci holčičku“ a „chci chlapečka“ funguje tak trochu jako prokletí a umí to miminku v bříšku a následně i dospělému člověku pěkně zavařit v životě, bylo už leccos napsáno a není třeba to opakovat. Když ale tuto skutečnost pomineme a vezmeme v úvahu jen to, že např. chceme chlapečka a ona zrovna k nám chce teď přijít duše holčičky a opačně… nezavíráme si/i jí tak trochu dveře?
Negativní zážitky spojené se sexualitou – zneužití, znásilnění, odmítání těla, nepřijetí těla, odmítání sexuality… ale i jiná traumata spojená s tím, že je žena ženou v ženském těle…
Zkušenosti duše. Jak jsem zmínila, zdroje můžeme nacházet také v tom, co si nese duše, co je v kolektivním poli. V současnosti jsou zdravotní, hygienické, životní a jiné podmínky na úplně jiné úrovni, než byly kdysi dávno. Dnes dokážeme „vypiplat“ i velmi předčasně narozené miminko, nebo se postarat a zachránit dítě, které nemá po zdravotní stránce úplně jednoduchý start. V našich podvědomých zážitcích pravděpodobně ale může být uloženo mnoho zkušeností nevydařených těhotenství, porodů a ublížení v souvislosti s tímto obdobím očekávání. Podvědomí pak může například z důvodu strachu, aby se to neopakovalo, blokovat schopnost počít či donosit miminko…
Jiné, individuální, zdroje... Podvědomí je jako rezervoár zkušeností lidské existence a všeho, co jsme kdy zažili – nejen my osobně, ale my jako lidstvo. Proto zkoumání a objevování někdy zahrnuje velmi specifická témata a zkušenosti, které si v této studnici lidské existence neseme.
Zkoumat hlubiny naší duše v souvislosti s tímto tématem není někdy lehké. Každé téma, které je bolestivé, pro nás může být velkou výzvou… ale podívat se mu do očí je cestou k uvolnění a osvobození se z pout, která nám brání žít to, co chceme. A povedená těhotenství po takovém léčivém procesu mi říkají, že tohle má prostě smysl :) Co je také úžasné, že práce s tímto tématem neuvolňuje cestu jenom miminku, ale celkově osvobozuje, vnáší více lehkosti a radosti do života, a pomáhá nám žít život takový, jaký chceme.
Jakým způsobem s ženami na tomto tématu pracujeme? Někdy využívám rituály (třeba uzavírání kostí, který pomáhá uzavřít tělo například po předchozí ztrátě miminka…). častěji však jdeme cestou terapie -.společně se díváme na to, co formuje situaci dané ženy. Mohu také vytvořit panenku vnitřní síly na léčení tohoto tématu a přivolání miminka. Každá žena je jedinečná, a proto vždy volím individuální přístup.
Krásný čas,
Markéta
