Čarodějka z vřesovišť

Už je to tak. Když tvořím, vidím. Slyším. Vnímám. Po nitkách, v barvách ke mně přichází příběhy.
Příběhy duše...

Tkám sobě pro radost, odpočinek, tkám pro své blízké a přátele.

Čarodějka z vřesovišť

Spojená se Zemí i Nebem, kráčela tiše po horách, lesích i údolích. Její duše byla svobodná, nespoutaná, tichá i plná života. Kráčela pevně po zemi, zakořeněná, spojená a celistvá, s láskou a hlubokou úctou, ke všemu, co je. Hvězdná nebeská klenba nad její hlavou vytvářela laskavou náruč, objímala ji něžně a citlivě. Byla doma. Na Zemi i na Nebi. Všude. Nesla si totiž svůj domov a všechno, co potřebovala, stále s sebou, v sobě. Milovala život tady a teď, všechny dary a požehnání, které přinášel. Kráčela ve světle, nebála se tmy. Když bylo potřeba, nahlédla do nejhlubších temnot, jiných světů, nejtemnějších tužeb lidského srdce a duše a dala všemu prostor. Byla hluboká jako studánka uprostřed vřesovišť, kam za jasných hvězdných nocí chodívala nahlížet do věcí minulých, přítomných, budoucích i sebe. Milovala naplno a opravdově, ale zůstávala svá.

Věděla, že jedinou jistotou je neustálá a nekončící změna. Vítala ji s otevřenou náručí. Šla jí naproti.